Historie Terezína a dánských Židů – ve zkratce

 

Když Německo 9. dubna 1940 obsadilo Dánsko, garantovalo, že země zůstane suverénním a neutrálním státem. Dánský politický systém mohl nadále fungovat. Vláda vedená sociálními demokraty a radikální liberální stranou byla rozšířena o zástupce z občanských stran a spolu s obchodními společnostmi započala spolupráci s okupační mocností. Z ekonomického a propagandistického hlediska se pro Německo jednalo o velký přínos, a když dánské úřady jasně deklarovaly, že se žádným způsobem nezapojí do prosazování rasových zákonů, okupační síly se prozatím zdržely vynucování protižidovských nálad.

 

Avšak v srpnu 1943 se pravidla hry dramaticky změnila. Vlna stávek a sabotáží probíhající prakticky po celém dánském území dohnala vládu a parlament na pokraj fungování. Odbojové hnutí se rozrostlo, zároveň ho podporovalo čím dál více Dánů. Nastalo bezvládí, a ačkoliv se dánští a němečtí vládní úředníci dohodli na politice spolupráce, tlak okupační moci se začal stupňovat. Roky 1944 a 1945 se tudíž dají charakterizovat německým terorem a stále aktivnějším domácím odporem. „Akce Židé“ z 1. října 1943 a první transporty z Aalborgu a Kodaně následujícího dne znamenaly první velký krok vstříc kruté tyranii, která byla ve zbytku Evropy ovládané Německem každodenní skutečností. Dalo by se říci, že srpnové nepokoje a akce proti Židům v roce 1943 situaci v Dánsku normalizovaly. Vrcholoví představitelé Dánska se nadále snažili ochraňovat zemi, její občany a deportované osoby, ovšem s různou mírou úspěšnosti.


Původně neměli být deportováni Židé, kteří žili ve „smíšeném manželství“ s nežidovským partnerem, jejich děti nebo Židé nad pětašedesát let. Německá policie ovšem tato formální opatření nebrala příliš vážně. Celkové počty lidí, kteří byli odesláni do Terezína, nemohly zakrýt fakt, že „Akce Židé“ byla v podstatě fiasko. Přišla pozdě, kdy už převážná většina Židů stihla uprchnout.

Čtyři transporty z října a listopadu roku 1943, a několik menších z jara 1944, dopravily dánské Židy do Terezína. Šlo o ghetto vytvořené roku 1941 jako sběrné místo pro Židy z protektorátu Čechy a Morava. Zde měli být shromážděni, oloupeni a následně odesláni do dalších ghett ve „východních oblastech“ okupovaných Německem.

 

Od června 1942 se započalo s přesunem do Terezína i v případě německých Židů: částečně se jednalo o umělce, vědce, vyznamenané válečné veterány, obchodníky s mezinárodními kontakty a další „prominenty“, nebo případně staré lidi. Od léta 1941 (útoku na Sovětský svaz) se německá politika změnila z nuceného vysídlování na systematické vyvražďování. Židé byli deportováni pod záminkou, že budou přesídleni a nasazeni na práci ve „východních oblastech“. Aby se zakrylo, že „přesídlení“ ve skutečnosti znamená vraždění v plynových komorách, posílali se staří a příliš slabí Židé do Terezína.

 

Terezínské ghetto bylo zřízeno ve starém pevnostním městě, jež bylo postaveno na konci 18. století pro tři tisíce vojáků a pro stejný počet civilních obyvatel. V době nejvyššího počtu židovských vězňů v ghettu žilo 60 000 osob, což znamenalo obrovskou přelidněnost a nekontrolovatelné šíření všemožných chorob. Gestapo, německá politická policie, ustavilo židovskou „radu starších“, která řídila každodenní život ghetta, ale nedostala k tomu ani dostatek potravin nebo léků, takže Židé přežívali v hladu a bídě. Celkem Terezínem prošlo 156 000 lidí. Na 33 500 jich v ghettu zahynulo. Dalších 88 tisíc vězňů skončilo v obřích vlakových transportech do Osvětimi a Březinky a dalších vyhlazovacích táborů, kde byla naprostá většina hned po příjezdu zavražděna v plynových komorách.

 

V Terezíně bylo 470 dánských Židů a až na jednu výjimku nebyli deportováni dál. Dánským úřadům se podařilo neustálým tlakem udržet možnost kontaktu s vězni a od jara 1944 bylo také možné posílat Dánům do ghetta balíčky s jídlem. Dále bylo 23. června 1944 dvěma dánským úředníkům povoleno přijet na inspekci, aby se přesvědčili, že dánští Židé jsou naživu. Dánský požadavek na převoz deportovaných zpět domů se podařilo prosadit až teprve v dubnu 1945. Do té doby už v Terezíně v důsledku zoufalých životních podmínek zemřelo třiapadesát dánských Židů.


Prakticky všichni, kteří bídu a krutý terezínský režim přežili, na tom byli fyzicky i psychicky velice špatně. Někteří tak umírali předčasně, mnoho dalších trpělo zdravotními problémy a sníženou kvalitu života.

Therkel Stræde, profesor soudobé historie, Jihodánská univerzita v Odense


Záhy poté, co se Hitler roku 1933 chopil v Německu moci, začal státní aparát s pronásledováním Židů: měli být ze společnosti zcela odstraněni. Zpočátku byli nuceni k emigraci. Část se přestěhovala do Dánska, a ačkoliv byla dánská přistěhovalecká politika čím dál restriktivnější, nacházelo se v říjnu roku 1943, kdy začalo pronásledování Židů i v Dánsku, okolo 1500 německých, rakouských a českých Židů, jimž nacistický stát odebral státní příslušnost. Dalších asi 3000 Židů spadalo do první a druhé generace židovských přistěhovalců z období ruské revoluce roku 1917, kdy utíkali před nouzí, bídnými podmínkami a pogromy, ke kterým docházelo na území carského Ruska.

Poslední skupinu, taktéž asi 3000 Židů, představovali členové takzvaných „starých židovských rodin“, které do Dánska přicházely postupně už od 17. století. V průběhu 19. století v Dánsku získali všechna občanská práva a většina se také v dánské společnosti velice dobře integrovala. Museli se potýkat se skepsí a předsudky ze strany většinového obyvatelstva, ale když se postupně v Německu a ostatních zemích rozhořela vojenská protižidovská nenávist, média i veřejné mínění se stále více stavěly na stranu pronásledované menšiny.

IMG_3206.JPG

Bahnhofstrasse, herfra afgik transporterne mod 'ubestemte' steder. Dette ville sige udtryddelseslejrene. Theresienstadt, foråret 2018. Foto: Jacob Kornerup Ditlevsen